Jdi na obsah Jdi na menu

Medicine walk

22. 6. 2017

Na minulou sobotu jsem si naplánoval medicine walk. Když jsem viděl, že se má v průběhu dopoledne zkazit počasí, tak mne to potěšilo. Alespoň otestuji oblečení, boty atd.

Vstával jsem ve tři ráno, ve čtyři jsem vyrážel do lesa. V plánu jsem měl jít podél značené cesty , o které jsem věděl, že je málo frekventovaná. V určitém místě jsem chtěl odbočit více do lesa, mimo značku. Na jednu odbočku jsem narazil dříve než jsem plánoval a napadlo mne, že bych mohl odbočit, ale moc se mi nechtělo. Že ještě není ta pravá chvíle a bůhví, kam to vede. Hned jsem se nachytal: kdy bude ta správná chvíle? A tak jsem si udělal rituál vstupu do vědomého světa, poprosil matku přírodu o sílu, uvolnění a pozornost k tomu, co uvidím a uslyším a co mi přijde na mysl a odbočil na zarostlou cestu. Cestou necestou mne napadaly různé věci, ale hlavně jsem měl radost, že jsem to udělal. Taky mi došlo, že jsem o něco poprosil, ale v běžném životě to vědomě nedělám. A taky, že si vůbec nejsem vědomý toho, co mám. Za nohy a ruce, za celé tělo, že mi umožní lézt do tohoto kopce a směřovat ke světlu mezi stromy. A je toho více, co bych si zřejmě uvědomil, až bych o to přišel. Celý život je dar, ale protože mi to připadá jako běžná věc, tak si to ani neuvědomuji a klidně jsem schopný nadávat, když to či ono nejde podle mých představ. Třeba představa cesty: přitom tady ta je mnohem zábavnější. A i když jsem na kopci narazil na chalupu a regulérní cestou k ní, vůbec nevadilo, že nejsem nahoře „první“, že už tady někdo jinou cestou došel nebo dojel, že jsem neobjevil “ameriku“. Vždyť to je ono: ta cesta byla zábavná, kdybych šel po té asfaltce, třeba bych si to tolik neužil. Co já vím.

mw-lis-4.jpg

A tak jsem prošel srnám přes obývák, aniž by mne pozvaly a hned jsem se jim hluboce omluvil. A za omluvu jsem dostal něco jiného. Na chvilku jsem si lehl do trávy, že si zdřímnu, ale po chvíli mi něco šramotilo za hlavou. Zvedl jsem se na lokti a pootočil jsem se a v tu chvíli se dívám lišce do očí.  V tom zeleném křoví mne udivila ta nezvyklá barva liščího kožíšku. Zase jsem si lehl a později jsem vážně přemýšlel, jestli to bylo doopravdy.

Chlad a začínající déšť mne donutily pokračovat v cestě. Udivila mne moje neochota dělat věci, které jsem si předsevzal: měl jsem sebou igelitovou tašku, do které jsem chtěl sbírat odpadky, na které narazím cestou. Když jsem nějaké objevil, tak se mi do toho moc nechtělo. Ta plechovka od piva tu ležela hodně dlouho a ten sajrajt, co z ní vytekl! Ale nakonec jsem sbíral.

Další zkušenost mi přišla, když jsem cestou přes hřeben narazil na rozcestník se žlutou značkou, podél které jsem chtěl sejít do údolí. Rozcestník ukazoval do lesa, kde jsem žádnou značku nemohl najít. Nemohl jsem se toho hledání pustit, přestože jsem vlastně po značce nechtěl jít! Jako bych potřeboval vědět, že tady někde blízko je něco, o co se mohu opřít… Strach vzít věci do vlastních rukou? Neochota mít za sebe zodpovědnost, za své rozhodnutí? Asi ano, protože mi během tohoto psaní volala učitelka syna a mne po ukončení hovoru napadlo: není ochotný za sebe převzít zodpovědnost. No proč se mi to asi děje?wink

mw-les-4.jpg

Přestože cesta vlastně nebyla dramatická, napadaly mne k různým situacím různé myšlenky, které pro můj život zřejmě mají význam. Mohl bych to smést ze stolu, že to nebylo nic zásadního, ale jak to mohu ze své perspektivy posoudit? Děkuji, že jsem měl možnost to vidět.