Jdi na obsah Jdi na menu

Angažmá

4. 6. 2017

Úvod
Už delší dobu jsem se sám sebe ptal, který můj program způsobuje, že zažívám se stávající partnerkou podobnou situaci, jako s předchozí partnerkou - nejsou podmínky na společné bydlení, obě časově zaneprázdněny svou prací, kterou milují atd.

angazma-divadlo.jpg

Příběh
Ráno jsem se vzbudil a měl jsem pocit, že jsem v kombinaci dvou filmů : Na Hromnice o den více a Truman show. Nejen že jsem nazíral na výše popsanou situaci, které má periodu 2 roky (ve filmu jeden den), ale vše jsem viděl nějak více do hloubky. Jako bych byl herec v předepsaném scénáři, jenom se vyměnil nábytek světlý za tmavý, bruneta za blondýnu, atd. Dialogy zůstaly stejné, jako by je obě ženy četly z jednoho papíru. Zároveň ten pocit kulis kolem mne: jsem postavený na pódiu do situace, kterou někdo nachystal (Truman show) a já se v ní nějakým způsobem vyvíjím, beru si z ní ponaučení, postupně měním postoj.
Koukám před sebe a ve mně je úplné prázdno, žádné hodnocení, žádné blbé pocity, jenom koukám. Před odchodem do práce to ještě říkám Lei. Ptá se mne, jestli to se mnou něco dělá. V tu chvíli ještě ne, až později, až za mnou bouchnou dveře. Dochází mi to. Vděk, že jsem dostal možnost na to nahlédnout. Že mi vesmír zkrátil interval na dva roky, protože jinak bych to neprohlédnul. Nemám možnost z tohoto postavení sledovat své dva nebo více životů a porovnávat postup, pokrok.
A já najednou pochopil spilkovské povídání, že vše je naplánováno, zařízeno, že stačí si nedělat starosti, netrápit se a jenom žít v důvěře, že všechno je jak má. K tomu postoji jsem měl trochu odpor, protože to by znamenalo, že nemám na nic vliv, že jsem jenom loutka. Ale to je jenom nepochopení člověka, který nemá s tímto stavem osobní zkušenost. Těžko se to dává do slov: není v tom rezignace, naopak je v tom obrovská svoboda, jako bych sundal těžký batoh, o kterém jsem neměl ponětí, že ho vůbec nosím. Nechybí pocit zodpovědnosti, ale naopak se dostavilo porozumění, že nemusím hodnotit, jestli jsem to nebo ono v minulosti udělal špatně nebo strach, abych do budoucna něco nepokazil. Nemůžu nic pokazit, stejně jako hlavní hrdina Hromnic.
V tuto chvíli nemám vliv na to, kde jsem se a komu narodil. Žiji v nějakých reáliích, ale můžu změnit svůj postoj, svůj pohled na věc. Ve stejné situaci se buď můžu trápit, nebo žít šťastně. Ano, to znamená i to, že nemůžu být králem, když jsem žebrákem. Že nemůžu být králem, protože to není ve "scénáři". Ale to není špatně. Naopak. Jaká by to byla hra, ve které by byli jenom králové a žádní žebráci. A já jsem uviděl tu svoji roli: Můžu si užít roli žebráka naplno, nebo si celou hru stěžovat, že nejsem král. V tu chvíli nežiji svůj život, ale koukám po jiném životě, po životě krále. A tak jako herec i já jsem do této hry šel dobrovolně, ale pak jsem zapomněl... Zapomněl, že to je jenom hra. A tak se nebudu trápit s tím, že se trápím, protože i trápení je součásti hry. A může to být trápení i v komedii, protože o to více se tomu později můžu smát. 
A tak hraji svou roli. Jestli je ve scénáři, že se ze žebráka stane král, tak OK, beru to a těším se na to. A jestli ne, tak OK, beru to. Je to jenom hra. A příště třeba dostanu jiné angažmá, protože roli žebráka budu mít skvěle zvládnutou a já se budu učit být králem. Snad s tím nebude dřina, protože ta poslední role žebráka mi šla fakt skvěle a moc jsem si ji užil.

angazma-klapka-kral-orez.jpg

Závěr
Je super být třeba jenom žebrákem, protože to znamená, že jsem dostal ANGAŽMÁ. Že jsem dostal možnost ŽÍT život. Cílem divadelní hry není být králem nebo závěrečný aplaus a spuštěná opona. Cílem hry je HRÁT.

Doslov
Děkuji za svou roli svému režisérovi, který je zároveň scénáristou, divákem, kritikem, hercem i mnou. Když hraje, roste. Když hraji, rostu. Pojďte hrát se mnou...

P.S.
Děkuji Robertovi za klapku, Kamilovi za rady i všem ostatním z mužského kruhu