Jdi na obsah Jdi na menu

Do světla

29. 12. 2015

Je to už pár let, co jsem dostal kontakt na kinezioložku. Po telefonu jsem se s ní domluvil, že k ní přijedu na kus řeči. Vlastně ani nevím, proč jsem tam tehdy jel, ale vzpomínám si, že se mi do Janovic moc nechtělo.

Do podhůří Beskyd jsem nakonec přijel a s Jitkou jsme poklábosili nad buchtou a dobrým čajem o rodině, dětech, ukazovala mi něco málo z numerologie a tarotů a čas hezky plynul. Bylo mi příjemně, jako bychom se znali už léta. Nějak došlo i na to, že jsem u stolu najednou seděl se zavřenýma očima, ona mne držela za ruku kvůli testování svalového napětí a ptala se mne, co mi běží hlavou, co vidím:

„No nic. Vlastně tmu, když mám zavřené oči.“  Co bych tak asi měl vidět, co by se tak asi mělo dít? Už nevím přesně, jestli se dál ptala, ale ta tma se přede mnou nebo raději ve mně začala měnit…

dosvetla-odchod.jpg

Někde v dálce, jestli se to tak dá říct, se tma trochu rozjasňuje. Jsem jako uvnitř hlubokého klobouku, který není uzavřený, jsem v jeskyni, která má někde východ. Tma se pořád ztrácí, jenom já dál stojím ve hlubokém stínu a přede mnou se objevuje malý, asi tříletý kluk. Nic neříká, jenom kouká, stojí napůl otočený ode mne, jako by chtěl odejít a jenom se na mne ohlíží. Dívá se, jako bych ho měl následovat. Stojím ve stínu a sleduji, kam jít. Pode mnou je široké údolí a v dálce je vidět veliké město. Je tak daleko, že nejdou rozeznat podrobnosti. Část údolí je ještě ve stínu, ale město se už koupe ve sluneční záři. Je tam všechno hodně světlé, jako by celé město bylo z budov, které mají bílé stěny. Dívám se zpět na toho kluka a vidím, že jsem to já. Já, když jsem měl asi tři roky. Co mi chce? Proč tu je? Vzápětí si sám odpovídám. Mám jít za ním, do toho města, do toho prosluněného světa. Ale já tam nechci, bojím se cokoliv udělat. Vím, že bych tam měl jít, ale mám strach. Nikoho tam neznám, nevím, co tam je. Dívám se kolem sebe. Pořád stojím ve stínu. Ten malý kluk přede mnou stojí a nic neříká. Jenom na mne kouká těma svýma hlubokýma modrýma očima. Někde v mém nitru se vzedmula obrovská vlna a celá se vyvalila skrze mé oči. Usedavě pláču, mám svou hlavu v dlaních a potoky slz nejdou zastavit. Ani se o to nepokouším, je to veliká úleva. Všechno, o čem jsem ani nevěděl, že mne tíží, ze mne padá a se slzami odchází. Pořád se bojím, ale teď už vím, co mám dělat, co je má cesta. Pořád mám strach, ale teď už vím, že mám následovat toho malého kluka, následovat sama sebe, tu podstatu, která byla schovaná hluboko uvnitř. Mám jít do toho prosluněného, byť neznámého města. Do toho světla…

dosvetla-oblak-cb.jpg

S Jitkou se loučím, sedám do auta a odjíždím. Po několika stovkách metrů najednou zastavuji auto u krajnice, lehám si na prosluněný palouk a se zavřenýma očima si vychutnávám ten klid ve mně. Jsem naplněný láskou a je mi skvěle. Za pár dnů poté odjíždím na svůj první rozvojový kurz...

Od té doby se můj život diametrálně změnil. Vně to není až tak moc vidět, ale uvnitř je to obrovská změna. Nyní jsem Já tvůrce svého života. Občas na mne padnou pochybnosti, občas na mne padne stín a jediné, co pak musím udělat, je uvědomit si to. Uvědomit si, že je to jen stín a pochopit, co ho vytváří. Někdy to vidím hned a někdy se nechám vtáhnout a trápím se. Někdy si to prostě ještě musím odžít. Nejkrásnější jsou okamžiky, kdy nepotřebuji nic, žádné sezení, žádné hledání, žádné poznávání příčiny. Jenom se na to koukám a stín mizí, rozplývá se a já jsem zpět v plné záři svého bytí. Směju se tomu stínu, který si tvoříme sami. Není tu totiž nic, co by nám stínilo. Není tu nic jiného než světlo…

dosvetla-slunce-vel.jpg