Jdi na obsah Jdi na menu

Intro-léčivá pouť

11. 6. 2017

Přestože se můžu válet, něco mne nutí vstát dříve než obvykle a když vstanu, táhne mne to ven.

Včera jsem zvažoval, že bych mohl dnes brzy ráno zajít na jednodenní pouť, na přípravu na přechod, ale uvědomil jsem si, že nevím, kde mám potřebné boty a oblečení. Jak koluji mezi dvěma byty, tak věci, které moc nepoužívám, můžou být kdekoliv. Byl už večer, já se svou milou na procházce, takže jsem to odpískal.

Ráno mne ráno zase vyhání z postele. Zacvičím si, napiji se vody a pokračuji ve čtení pokynu pro přechod. Za chvilku mne něco stejně nutí jít ven. Jen v triku a ve sportovních trenkách se vydávám do blízkého lesoparku. Je uprostřed sídliště, malý kus částečně neudržované přírody. Kamenem by se dal ten lesík přehodit. Procházím známá místa. Sedím na sluníčku na betonovém kvádru na kraji louky a sundávám si triko. Mám zavřené oči a nechávám se laskat paprsky slunce. Hladí mne i ranní chladivý vánek a já si uvědomuji své tělo. Je příjemné cítit se a chvilku si pohrávám s myšlenkou, že jsem malý pták a větřík mi čechrá peříčka.

pripravaprechod-les.jpg

Zvedám se a triko si už neoblékám, přestože se nořím do neupravované části parku. Kopřivy mne zdraví na nohou a nabízejí se ke snídani. Myslí proletí vzpomínka na babičku. Na obličeji cítím jemné nitky pavučin. Jsem rád za svojí minimalistickou obuv, v pětiprsťácích cítím každou nerovnost, větvičku a téměř i vlhkost půdy pod listím. Jen několik metrů pode mnou se vine cestička, po které chodí pejskaři na cvičák a já spíše cítím než vidím pohyb na okraji zorného pole. Něco se ve mně probouzí a já jsem se přikrčím. Mezi listy pozoruji procházejícího člověka a vnímám naše dva rozdílné světy. Já skrytý v zeleni, oči snad i na zádech a on: bezstarostně si vykračující ne parkem, ale v myšlenkách své mysli.

Pokračuji ve své cestě, smysly se mi bystří a ještě více vnímám okolí. V jednom místě si přičupnu a hned několik desítek centimetrů vedle mne něco kutí čmelák v mechu. Metr přede mnou poskakuje kos a hlavou rozhazuje listí. Kousek od něj druhý. Štípou mne komáři, ale i oni potřebuji potravu pro přežití. Už je nevnímám jako obtížný hmyz, ale jako důležitou potravu pro ostatní živočichy, ať už pro ptáky nebo pavouky a žáby. Jsem toho součástí, součástí koloběhu.

pripravaprechod-most.jpg

Po chvíli se zvedám a scházím k dřevěnému můstku, který je přehrazen stavební páskou - vstup zakázán. Zkouším pevnost zábradlí, která je široké snad 5-6 cm​ ​a vyšvihnu se na něj. Čeká mne asi 12 metrová procházka. Ze začátku to jde lehce, ale čím více pokračuji ke konci zábradlí, tím více tuhnu a rovnováha vyžaduje větší úsilí, více energie. Uprostřed si uvědomuji, že jsem téměř na pokraji spadnutí.

Napravo pode mnou je třímetrová díra s potokem a taky mne napadá, že seskok na ztrouchnivělá prkna nemusí být záchrana, ale další problém.

Uvědomuji si své tuhnutí a zavelím si: " Uvolni se. Uvolni se." Cítím záblesk úlevy a snažím se své tělo co nejvíce zrelaxovat. Přichází uvolnění. Strach z pádu a podobné myšlenky mizí a mně se navrací jistota a pevnost postoje. Zcela klidný pokračuji dál, jako bych šel po chodníku.

Stačí pár kroků travou mezi stromy a jsem zpět mezi panelovými domy. Jiný svět než ten, který opouštím a přesto jsou vedle sebe. I mezi domy je tráva, stromy. Ty světy nejsou vedle sebe. Jsou v sobě.

​Děkuji za krásné ráno a poučení: uvolnění je rada můstku. Splynutí je rada křoví, půdy a stromů. Prožitek každého okamžiku přináší emoce. Příjemné i nepříjemné, ale prožívané jenom v tom okamžiku a pak jsou nenávratně pryč. Nepotřebuji je tahat sebou, protože už teď si užívám další okamžiky.

​A teď? ​
TEĎ si neužívám okamžiky o nichž píšu, teď si užívám psaní o nich...​
Těším se na medicine walk, cítím, že přichází čas přechodu

pripravaprechod-vq.jpg