Jdi na obsah Jdi na menu

Ironman

28. 11. 2015

Zrovna jsou shlédnul film Everest. Film o lidské touze dobývat nesnadné cíle, o obětech a o smrti. Přemýšlím, co ve mně tento film evokuje. Přemýšlím o zbytečných mrtvých na výpravě, o které film pojednává. Přemýšlím o sobě. O tom, jak jsem se honil za svým nedostižným cílem. Jak jsem chtěl být pořád lepší. Jak jsem po dosažení cíle možná pocítil krátké uspokojení, ale to rychle zmizelo. Jak jsem hledal další výzvy a přitom si vůbec neuvědomoval, že to nejde donekonečna. Že bych jednou stejně narazil na své limity a pak už bych se nemohl zlepšovat. Byl bych zbytek života frustrovaný? Hledal bych jiné výzvy? 

Snažit se o to, být co nejlepší je jistě chvályhodné, ale motivace může být různá. Pokud je to o tom, užít si to bez ohledu na výsledek, pak je to jistě v pořádku (teď už vím, že jsem typologicky zaměřený na proces...), ale jestli tato činnost vede až ke sebezničení? Ok, nic není špatně. Je to jenom další zkušenost, kterou si někteří potřebují odžít. A tady je část mého příběhu z dřívějších dob, kdy jsem se honil za výsledkem a po jeho dosažení jsem stejně nebyl spokojený...

Jak jsem se stal ironmanem-moje premiéra na trati železného muže (rok 2011)

Takže nejdříve jak jsem to viděl já a pak doprovod - Míša

Asi bych nenašel odvahu jít do toho tak rychle, ale mí kamarádi Lumír a Vilém absolvovali Slovakmana loni a jelikož jsme si s Vilémem výsledkově blízcí, tak jsem se zmátořil a přihlásil se na Moraviamana, který se konal 25.6.2011 v Otrokovicích.
Abychom neponechali nic náhodě, měli jsem zajištěný rozsáhlý realizační tým: šéfka Červeného kříže, zdravotní sestra a doktorka. V pátek jsme se prezentovali, ubytovali, absolvovali rozpravu o závodu. Následovala večeře v restauraci, večeře na pokoji, nějaké to doplnění minerálů a šlo se na kutě. Ráno se vstávalo v pět. Bylo třeba se najíst, pobalit věci na plavání, kolo i běh, jídlo na celý závod a taky ještě doplnit nějaké ty minerály. A už nás vítá chladivé ráno, před depem nás popíšou čísly. Do depa si ukládáme kolo a další potřebné věci. Párkrát na záchod a už navlékáme neopren. Rozhodčí měřili teplotu vody a povolili tento obleček, který hlavně mně "neplavci" ve vodě dost pomůže. Teď už by to na velkou šlo blbě. Pár temp ve vodě, zamáváme doprovodu a jdeme se řadit na start. S Lumírem si popřejeme hodně štěstí a jdeme na to.

ironman-neopr.jpg

Za úspěch jsem samozřejmě považoval absolvování celého závodu, čas kolem 12 hodin měl být reálný. Mirek (trenér běhu) to viděl na čas začínající desítkou. To už bylo docela sci-fi. Lumír to dal loni za jedenáct s tím, že měl technické problémy s kolem, které ho stály skoro půlhodinu. Jenže Lumír je jiná výkonnost. Letos plánoval plavání a kolo pod 7 hodin a na maratonu se uvidí. Pro mne těch jedenáct hodin bylo taky možných, ale jenom v teoretické rovině. Moje nejdelší bikové závody trvaly 7-8 hodin a kdysi jsem absolvoval dvakrát i čtyř etapový závod. Ale v jednom záběru 11-12 hodin jsem ještě nebyl.
Start - vrhám se do vody a snažím se vyvarovat většímu kontaktu se soupeři. Vždycky po startu je to přece jenom mela. Před námi jsou tři okruhy ve štěrkovně se dvěma výběhy na břeh. Plavu na okraji větší skupiny, možná by to šlo i rychleji, ale raději se šetřím. Nakonec jsem se trhnul až v posledním kole a nestálo mne to až takové úsilí. Čas vody je 1:13, což je pro mne dvě minuty pod plán. Lumír to má za hodinu. Honem do depa, cestou částečně svlíkám neoprén. V depu nasazuji přilbu, ponožky, rukavice, mp3 si neberu a hup na kolo. Holky mi hlásily 15 minut ztráty na Lumíra. Čeká nás 180km. Aby to člověk zajel za šest hodin musí jet pořád průměr 30km/h. Aby mi na maraton zbyly 4 hodinu musel jsem jet kolem 5:45.

ironman-kolo.jpg

Očekával jsem placku, ale nakonec se trať kola pěkně vlnila. Před námi byly čtyři okruhy. Trať měla vlastně tvar "U" a v dolní části byla občerstvovačka, kterou jsem takhle projížděli 2x za okruh, takže zhruba co 20km byl bufet. Míša byla skvělá, podávala co jsem potřeboval a povzbuzovala. Měla nachystané i rohlíky se šunkou, ať pořád netlačím ty sladké sra.ky. O kopcích jsem už mluvil, od druhého kola se zvedl vítr a ve třetím začalo pršet. To všechno člověka zpomaluje, ale nakonec jsem kolo zajel za 5:22 a Lumíra, který v posledním okruhu raději trochu zvolnil, dojíždím před depem. Jenom doufám, že jsem se na kole moc nezrušil. Loni na půlce jsem na to dost doplatil. Vybíhám kousek za Lumírem a pomalu se mně zmocňuje euforie. Na maraton mám rezervu 4:20 a hned po kole se mi běží dost dobře. Na druhém kilometru na občerstvovačce dobíhám Lumíra a přestože dávám chůzi, tak nakonec běžím s ním. Ten se jenom diví co blbnu. Přece jenom běhá na úrovni sWalovce (běžecký kamarád) a na mne to je asi moc rychlé. Pro jistotu trochu zpomaluji. Běh má čtyři kola a tak se to dobře počítá. Tři kola po hodině a pak jestli budou síly, můžu začít závodit. První kolo 52 minuty. Druhé kolo 53 minuty. Euforie se zvyšuje a já už vůbec nejsem soudný. Přestože si pořád opakuji, že neběžím na čas, ani na výsledek ani na soupeře, držím tempo. Opájím se super časem maratonu, který už mám v kapse. Potkávám Vabrouška, jak vítězně běží do cíle. Přebíhám na jeho stranu, abych si s ním mohl plácnout. Míša na občerstvovačce kolem mne krouží, ale já jsem v pohodě. Já to zvládnu. Já to těm klukům havířovským ukážu. To bude Mirek koukat. Třetí kolo 55 minut. Euforie dosáhla vrcholu.

ironman-beh.jpg

A následoval pád. Zpomaluji. Už chodím co kilometr. Ze všeho se mi zvedá žaludek. Soupeři mě začínají hromadně předbíhat. Už hlavně chodím. Úspěch je uběhnout sto metrů. Už sotva jdu. Kde je ta obrátka? Nekonečné čtvrté kolo. Stehna mě bolí už od začátku běhu, ale v tu chvíli si s posledním úsměvem na rtu říkám: "A co jsi myslel ty pi.o, že to nebude bolet?" angryTeď už převládá strach, že se do mne pustí křeče. Poslední dva kilometry raději ani nezkouším běžet. Snažím se kontrolovat pohyb, ať předejdu křečím. Je to hrůza, ale třeba mi to vyjde na hodinky. Kdo se nejvíce přiblíží cílovému času 10:46 dostane budíky Timex. Už jsem v depu. Poslední metry. Špalíry diváků mne povzbuzují do běhu. Zůstávám v klidu a pořád jdu. Cílovou čáru tvoří stupínek se šikminou z každé strany. Už jsem na něm, ale nezvyklý úhel chodidel udělá své a já dostávám křeče do lýtka a do stehna. Ještěže padám na druhou stranu stupínku a jsem v cíli - 10:45:03. Míša a Maruška mi natahují nohy. Přibíhá saniťačka a taky mi pomáhá. Po chvilce to přejde a já jsem konečně stranou. Chci být sám. Čas, ani to že jsem v cíli neřeším. Převládá smutek z pokaženého konce závodu.
"Ty vole ty jsi to dal! Ty jsi to dokázal!" V hlavě mi běží, jestli to stojí za to. je mi fakt zle. Po chvíli přichází uvolnění a já se začínám radovat z dokončeného závodu. Sám. Protože jsem všechny odehnal. sad
Lumír běžel nakonec za 3:37 a celý závod měl za skvělých 10:17. Je to borec a vůbec né nakonec.
A já?
Chtěl jsem to dát kolem 12 hodin nakonec se zadařilo 10:45 a kdybych nebyl osel a nepřepálil běh, tak byla i bedna. Po kole jsem byl v kategorii první. Čas maratonu byl nakonec 4:05, poslední kolo jsem protrpěl za 1:20!!. Čas běhu 3:55 mi zaručoval třetí místo, 3:50 místo druhé. Ale co už. Alespoň je co vylepšovat. wink
Jinak velký podíl na celém výkonu měla Míša. Suplementace večer i ráno před závodem mi určitě pomohla a vůbec celé zázemí bylo super. Když se člověk nemusí o nic starat, hned se lépe závodí. Takže realizační tým byl skvělý a tak to šlo vše jak na drátkách. A kluky havířovské budu muset porazit jindy. Jo a na hodinky to taky nevyšlo, protože stanovený čas, jsem popletl, byl 10:39:46!!! 

...když jste "jenom" pozorovatel...(píše Michaela)

Schválně je v nadpise pozorovatel, ačkoli jsem na Tufo Moraviamana jela s cílem zdravotnické a psychické podpory našeho "již ironmana" smiley. Když jsme se s Vlastíkem dohodli, že ho pojedu do Otrokovic podpořit a že zkusíme využít můj zdravotnický um, zdaleka jsem netušila, co vše to obnáší!

ironman-misa.jpg

Do místa závodu jsem dobloudila laugh už v pátek večer. Kluci se nezdáli moc nervózní, dopřávali si poslední sacharidové nálože a chystali se na ráno. Ani moc neodporovali a oddaně mi věřili, když jsem se je snažila předzásobit hořčíkem žilní cestou. Pro jistotu spánku jsem sobě a Vlastíkovi rozpůlila hypnotikum ( lék na spaní), což se ráno ukázalo, jako dobrá volba, protože v hospůdce u ubytovny to žilo až do rána...a my to zaspali.
Na startu to docela žilo! Než jsme se rozkoukali, bylo po startu a Vlastík si začal plnit sen. To byla nejklidnější fáze závodu. Po doplavání a vyhoupnutí do sedla jsem společně s Maruškou a Bohunkou ( Lumírova podpora ) nervózně přešlapovaly u občerstvovačky, vyhlížely a chystaly potřebné energetické a iontové doplňovačky. Nevěřila bych, že budu tak vystresovaná! Nervozitu jsme na sebe s holkami přehazovaly a byla jsem upřímě ráda, že jsem tam nebyla sama. Vlastík se držel skvěle, navíc stahoval časovou ztrátu na Lumíra. Měla jsem pocit, že si kolo užívá. Jenže to nejhorší ho teprve čeká. Běh- 42km- nepředstavitelná distance sama o sobě, natož po 6-ti hodinách zátěže! Prvních 10km skvělý čas, možná až moc...Vlastík s narůstajícími kilometry přestává komunikovat a už si ani moc neříká o gely, tyčinky atd. Co říct, jak ho podpořit? Najednou si nejste jisti, chcete pomoct, ale nějak nemáte možnost, a tak pokaždé něco pronáším, i když si myslím, že mne vůbec nevnímá, snad by byl vděčnější za mlčení ! Ačkoli jsem mu nejblíže, on by byl nejraději co nejdál! Tak jen pozoruji, jak se trápí a vím, že to nepochopím, když si to nemůžu prožít.

Při posledním kole se přesunujeme do depa k cíli a netrpělivě kluky vyčkáváme. Dobíhá Lumír, v předpokládaném čase. Za 10 minut by měl být v cíli i Vlastík! 10minut...15minut..20minut..25minut...nervozita stoupá, a protože je Lumír již v cíli, jsem v tom sama...rozhodla jsem se ho jít vyhlížet. Vidím ho, neschopného běhu, dochází do cíle, kde ho čeká ještě "polibek křečové víly"  a zase se zoufale snažím mu pomoci.

ironman-cil.jpg

Odmítá jakoukoli komunikaci, asi je to zlé. Je v cíli a asi ani jeden z nás necítí úlevu.  Nakonec jsme to zvládli, Vlastík dostal kapačky, masáže, když se mu zklidnil žaludek i něco do něj a poprvé se usmál! A konečně jsem si mohla oddechnout! No, nevím... příště to snad absolvuji s nimi, abych se nemusela tak stresovat a nechala to jiným! Jinak všem ženám, holkám a dívkám takovouhle čumendu doporučuji. Těch krásných chlapů...hmmmlaughVlastíku, Tobě moc gratuluji! Máš můj obdiv!  m.

Tuto "atrakci" jsem absolvoval ještě několikrát a nikdy to nebylo tak, že bych si řekl, že jsem dosáhnul svého snu a jsem spokojený...

Ještě občas zajdu na kratší běžecký nebo triatlonový závod, ale přestože mám číslo, už mi nejde o čas o pokoření "svého Franty", ale o to pobýt se svými kamarády, zažít přátelskou atmosféru. A z toho důvodu nejdu na akci, kde je ta přátelství pryč, kde jde soutěžícím hlavně o čas a kde jsou schopni se loktovat o třístépadesátéosmé místo.

A jestli ještě někdy půjdu ironmana? Kdo ví. Nejsem si jistý, jestli se tato vzdálenost dá jít jenom tak , na pohodu laugh.

Ale jedno vím jistě. V mém případě bych soutěžením klidu nenašel. To jsem si vyřešil jinak. Jsem šťastný i když zrovna nestojím na bedně nebo na vrcholu Everestu...

A víte co je nejlepší? Že kdyby mi tehdy někdo řekl důvod proč to dělám, tak bych mu nevěřil. No vlastně bych si to možná uvědomil, ale sám bych na to v tom okamžiku nepřišel. Takže jaká je vaše motivace, ať už děláte cokoliv?

Já jsem honil sebevědomí laugh