Jdi na obsah Jdi na menu

Jak jsem začal (běhat?)…

21. 6. 2015

Projížděl jsem se svou milou na kole kolem řeky a vzpomínky naběhly…

S běháním to u mne nebylo moc slavné. Nějaký základ ze základní školy byl a do míče jsem kopal celý život. Myslel jsem, že mi to běhá dobře, ale víte jak je to s těmi fotbalisty frown

Na kole jsem se v té době projížděl turisticky, posléze jsem se zúčastnil nějakých amatérských klání na okresní úrovni, ale nevím čím to, lákal mne triatlon. A tam se běhá. Neměl jsem žádné ambice, jenom jsem to chtěl zkusit. Plavání jsem vůbec neřešil, prostě to čubičkou nějak dopluji. Ale to běhání…

beh01.jpg

Občas jsem večer za tmy vyběhnul, dalo to tak 4 km, aby mne potom týden bolely nohy. Pak jsem si dal další týden pauzu, protože se mi do toho moc nechtělo a pak jsem zase vyrazil. A tak pořád dokola. Prostě žádné pokroky. Jednou jsem zvládnul i 8 km a moje sebevědomí narostlo a ve mne uzrál nápad běžet z práce domu. To dělalo něco kolem 13 km. To bych přece měl zvládnout…

Vyrazil jsem kolem půl čtvrté odpoledne, sluníčko hezky svítilo a mně se hezky běželo. Zhruba v půlce jsem si uvědomil, že je něco špatně. Přestože jsem běžel do kopce a slunce fakt hřálo, mně začal být po těle zima. Říkal jsem si, že se to při seběhu srovná, ale o moc lepší to nebylo. Po dalších třech kilometrech jsem měl přeběhnout most přes řeku a já jsem ji už žádostivě vyhlížel. Cítil jsem se úplně vyčerpaný a mé tělo žadonilo po vodě. Konečně začátek mostu. Sbíhám k řece a tak jak jsem byl, oblečený a obutý, jsem se ponořil do chladivých vln. Musel jsem se hodně držet, abych nezačal pít. Trochu mne to osvěžilo, ale o běhu už nebyla řeč. Možná jsem trochu poklusával, ale trochu se mi tmělo před očima. Raději jsem přešel do kroku, abych nezkolaboval. Přes město jsem se plahočil jako mátoha. U Kosmosu jsem vlezl do baru. Vyčerpáním jsem v tom přítmí ani neviděl a tak jsem jenom do tmy požádal o vodu. Podle zvuku jsem natáhnul ruku, nahmatal sklenici a žádostivě pil. Poděkoval jsem někomu v temnotě a vypotácel se ven. Cítil jsem, že by nohy běžet mohly, ale měl jsem strach, abych se nesložil. Nějak jsem dopajdal až domů. Pil jsem vodu po půllitrech a zároveň jsem ležel ve vaně s vlažnou vodou. Manželka se přišla podívat co se děje a jenom kroutila hlavou. Prostě docela veselá příhoda…

beh-mrtvola.jpg

Tehdy jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Na sportování jsem nezanevřel, jenom jsem kontaktoval běžecký klub, který mi pak byl na několik let druhým domovem. Pak už to šlo samo. Jestli jste mne znali už jako sportovce, vytrvalce, pak vězte, že každý nějak začínal a ani já jsem se nenarodil olympionikem. Pro mne je lepší sportovat v kolektivu. Jeden druhého hecuje, trávíte čas ve skvělé partě, učíte se z chyb druhých i z vlastních, když vás na ně kamarád upozorní. Nečekejte, až budete závodníci nebo až budete mít lepší výkonnost, abyste se mohli připojit nějakému klubu. Tam vás to naučí. Stejným způsobem jsem začal i plavat. S přáteli to jde snáz. Zažil jsem lidi, co neuběhli ani 100 metrů. Sami by to vzdali. Teď běhají ultra štreky po horách.

Už nezávodím. Zpětně jsem zjistil, že to pro mne byla forma terapie. Už ji nepotřebuji, ale hýbu se pořád rád. Na soutěžích se občas ukážu, ale pro mne to je spíše společenská událost, setkání s přáteli a možnost dát si pořádně do těla. O výsledek, o čas tady už nejde…

Začít můžete kdykoliv. S čímkoliv. Je to jenom na vás. Na ostatní se nedívejte. A pokud vás od něčeho zrazují, tak jenom protože vám závidí a sami nenašli odvahu. Jak to říká slogan jedné značky: Dělejte to.

Fakt může každý. Všechno ostatní jsou jenom výmluvy. Můžete být mistrem světa v čemkoliv. I v disciplíně zvané život.

Běžte do toho. Je to jenom váš život. Držím palce

beh02.jpg