Jdi na obsah Jdi na menu

Nebuďte slabí….! BUĎTE SLABÍ !!!

17. 2. 2015

Jít či nejít na terapii? Ukázat slabost nebo to vydržet? Společnost očekává jenom silné jedince. Pro ostatní tu není místo. Budoucnost patří silným (a proto exponencionálně stoupá spotřeba antidepresiv). Tak jak je to s tou slabostí?

nebudteslabi-madness.jpg

Táta je po mozkové mrtvici. Má částečně ochrnutou pravou stranu těla. Má sníženou hybnost nohy i ruky. Má doporučenou špacírku, ale tu by si nevzal ani náhodou. Raději přetěžuje zdravou nohu, která ho začíná bolet a kroutí se mu nepřirozenou zátěží. Hůlku si stejně nevezme. Nechce ukázat světu svou slabost, to že je postižený. Směšné na tom je, že je to stejně vidět, když jde. Není první ani poslední. Nic na tom není. Někdo kulhá, někdo nosí brýle, někdo je plešatý.
Vždycky jsem si myslel, že jsem citlivý po mámě. Táta nedal city nikdy najevo. Nebo jen výjimečně. Měl těžký život. Starali se o něj příbuzní, byl na obtíž. Utekl ze svého rodného kraje, ale programům v hlavě neutečete. Oženil se, a kdyby nebylo mámy, bůhví jak by dopadl. Starala se, zařizovala. Ale táta pořád nechce být na obtíž. Po mrtvici se snažil utéct z JIPky, i když ho nohy neudržely. Nechtěl být na obtíž, ale dělal problémy. Nikdy nechtěl dát najevo svou slabost.
Jenže jsem ho prokouknul. Citlivý jsem po něm. Akorát to neskrývám. Je citlivý, ale bojí se to dát najevo. To otevřenost mám po mámě.

Když jsem začal trpět depresemi a úzkostí, věděl jsem, že je něco špatně. Okamžitě jsem šel na psychiatrii. Bál jsem se. Bál jsem se, že jsem blázen. Že budu na prášcích celý život. Že budu v čekárně sedět mezi šílenci. Bál jsem se, že jsem slabý a že to budou všichni vědět. Teď už vím, že jsem byl silný i ve své slabé chvíli. Že jsem si to dokázal přiznat a že jsem vyhledal pomoc. Nakonec v té čekárně seděli krom jiných i chlapi v oblecích a s kufříky. Manažeři, kteří neustáli tlak společnosti. Vždyť musíme být silní…

id-10079407.jpg

Rozpadla se mi rodina, zdraví mizerné, byl jsem v dluzích. Chtěl jsem to vzdát… No vlastně jsem si myslel, že to chci vzdát. Naději jsem měl, protože jinak bych nevyhledal pomoc. V tu chvíli byly prášky to nejlepší řešení. Taky u psychologa to bylo fajn. Akorát druhý den jsem byl zase tam, kde jsem byl a počítal jsem dny do další návštěvy. Od té doby jsem se toho hodně naučil. Teď vím, že stačí najít příčinu, zbavit se negativních programů. Můžeme navenek působit silně, potlačovat své slabosti, zavírat se do sebe, bránit se před světem. Ale před sebou neutečeme. Dožene nás to. Tak jako to dohnalo tátu. Ten strach, že bude na obtíž. Problém není ta mrtvice, problém jsem jeho obavy, strachy. Život mu jen přihrává situace s tím problémem, se kterým se má srovnat. Nikdo to za něj neudělá. Musí se s tím srovnat sám. Anebo nemusí. Je to na něm. Ale před sebou neuteče.

Kdysi jsem dělal chybu, že jsem chtěl svým nejbližším pomáhat, aniž mne o to poprosili. Nechápal jsem, že když jim nabízím buldozer, tak se raději ve svých problémech hrabou prsty. Naštěstí mi to došlo a dal jsem si to v sobě dohromady. Když chci zachránit svět, musím začít u sebe. Tátu miluji, i když si své problémy žije po svém.

nebudteslabi-hul.jpg

Milujme své bližní natolik, abychom je nechali prožít důsledky vlastních rozhodnutí.

 A podobně je to s dětmi. Zkuste se podívat na věci, které vás na nich nejvíce štvou. Jak to máte vy? Kdo má problém s tím jejich nepořádkem, s učením…? Oni nebo vy? Tak kdo si má ten problém řešit? Když chcete zachránit svět, musíte začít u sebe.

Není slabost přiznat si slabost. Není slabost požádat o pomoc, jít na terapii. Slabost je si to nepřiznat. Jsem kolikrát překvapený typem lidí na terapii. Neřekl bych to do nich. Jsou úspěšní, veselí, sebevědomí. A už vůbec by mne nenapadlo, že budou řešit zrovna takové problémy, které by u nich nikdo nečekal. No ale v tom je právě jejich síla. Že si to přiznají a chtějí s tím něco dělat. Před sebou neutečete…

Nebuďte slabí….! BUĎTE SLABÍ !!!