Jdi na obsah Jdi na menu

Sedm

4. 6. 2018

Tento týden mi FB připomněl historii starou sedm let. Fotka z cykloturistické akce se ženou, se kterou jsem si tam tehdy začal. Téměř dva roky jsem od rozchodu se svou manželkou nebyl se ženou, zato jsem byl s léky proti depresím a úzkosti. Nevěděl jsem, jestli ještě někdy něco hezkého zažiji s dívkou, jestli vůbec budu moci a i na mnoho dalších věcí jsem už rezignoval. Bylo to takové moje poprvé. Poprvé dostat pusu od holky, poprvé se přitisknout na ženské tělo, byť oblečené. Vlastně to bylo lepší než poprvé. I když jsme spolu byli jen pár měsíců, tak jsem dodnes vděčný za ty krásné chvíle, za moje vracení se do žití.

Tehdy jsem to ještě takhle nevnímal, ale někdy v tom období jsem se rozhodnul pro nový život. Rozhodoval jsem mezi tím minulým životem, který byl sice taky krásný, ale já jsem v něm měl už všechno nalajnováno, všechno jsem věděl a znal, nic mne nemohlo překvapit, ale taky byl v ledačems smutný a rezignovaný a mezi tím novým životem, více usměvavým. Ono to tehdy nebylo v tolika slovech, tak to vidím až teď, ale rozhodování tam bylo. Zcela vědomé.

Jsem vděčný za to rozhodnutí.

sedm-vrak.jpg

Až zpětně si vybavuji, jak to rozhodnutí bylo významné. Za těch sedm let jsem poznal desítky nových skvělých lidí, kteří se stali mými přáteli. Poznával jsem a učil se nové věci, přestože jsem si dříve myslel, že už nepotřebuji umět nic nového, že už všechno vím a znám. Měl jsem dříve všechno tak nalinkované. Až do důchodu. Proto mne ten rozchod tak sestřelil. Ale díky bohu za něj. Za nový život. Za každou novou partnerku, které všechny byl tak úžasné a obohacující. Za tu která byla vzdáleným ostrovem a kterou jsem obdivoval za malování, psaní, tvoření, hraní a zpívání a která mi řekla, že jsme úplně stejní, jenom já jsem nikdy nerozvíjel ty své stejné talenty. Proto jsem se u ní cítil jak v pohádce.

Můžu zažívat vztah se ženou, která je docela jiná, ale v tom je pro mne obrovským přínosem – poznávat jinakost a akceptovat ji. Otevřelo mi to oči a já pořád s úžasem sleduji okolní svět a lidi v něm, jak můžou diametrálně různě nahlížet na realitu, jak ji mít úplně jinou. Jak jsme přesto s tím vším a se všemi propletení, vzájemně se doplňujeme, zlobíme se, radujeme se. Každý má, vidí a prožívá úplně jiný příběh, i když všichni sedíme ve stejné kině.

Taky jsem si uvědomil, že to je všechno na mně. Zodpovědnost, ale i svoboda volby. Že nikdy není pozdě. Kdybych chtěl, tak i v padesáti se můžu učit na kytaru a hrát v rockové kapele. Že se můžu naučit věci, které by mne dříve ani nenapadly. Kreslit, malovat, tančit. Že si umím vyčistit hlavu a tělo skrze hlavu, ale taky hlavu a tělo skrze tělo. Zlepšovat si život, prožívání a cítění sebe, umět se radovat z žití, bytí a svého dokonalého těla.

Svět je teď pro mne mnohem barevnější a je toho tolik, co jsem prožil za posledních sedm let, tolik co se mi vybavuje. Samozřejmě byly i temné okamžiky a bylo mi těžko, ale už tím umím lépe procházet a radovat se z toho, co mi to přináší.

Sedm úžasných let.

Rok před rozvodem jsem si říkal, že už to nemůže být lepší a pak jsem padnul a ryl držkou v zemi. Teď vidím, že to MŮŽE být lepší.

sedm-duha.jpg

Jsem neskonale vděčný za posledních sedm let. Jsem vděčný za celý svůj předchozí život a lidi v mém životě. Jsem vděčný, že jsem to před sedmi léty nezabalil a že jsem si dal možnost to prožít.

Těším se na dalších sedm let. Už žádná omezení, co je nebo není možné.

Jak se říká: „Držte si klobouky. Jedeme bomby“