Jdi na obsah Jdi na menu

Ve tmě

17. 11. 2016

O pobytu ve tmě mi vyprávěli přátelé, kteří se této „atrakce“ už zúčastnili. Něco jsem si o tom přečetl, ale neměl jsem pocit, že bych do tmy musel jít. Uběhl rok a já jsem na tmu narazil znovu. Tentokrát mne oslovila natolik, že jsem se během několika dnů přihlásil k terapeutovi, který nabízel nejrychlejší nástupní termín. Čekací lhůta bývá dlouhá i několik měsíců. Naštěstí u nás v kraji je takových zařízení docela hodně.

tma-postava.jpg

Začátek týdenního pobytu byl obvyklý - hodně času jsem prospal. Trochu jsem měl potíž s vnímáním času. Průvodce nosil oběd i s večeří kolem poledne a mně se první den zdálo, že přišel v čase snídaně a druhý den až na večeři.

Tmu se dá prožívat různě. Já jsem trávil hodně času přemýšlením o věcech ve vnějším světě. Není to vhodná cesta, jak mi řekl opatrovník. Nebyl jsem totiž uvnitř sebe ale venku. A když jsem to přestal dělat, začal jsem být docela rozhozený, ale to se jenom moje mysl dožadovala větší pozornosti, větší akce a chtěla pryč ze tmy. Skoro se jí to povedlo, protože jsem si nadával, že normální lidé jsou někde venku, jsou šťastní a někdy trochu nešťastní, normálně žijí, jenom já musím pořád vymýšlet krávoviny. V tu chvíli jsem mysl přepral a spoustu věci jsem v sobě urovnal a to i díky pomoci opatrovníka. Moc toho nenamluvil, ale když něco řekl, tak to na mne sedělo jak ušité. A dodnes mi v hlavě zní jeho odpověď na mé poděkování: „Rádo se to děje Vlastíku“. Nebral tu pomoc vůbec za svou, ale jako pomoc, která se děje skrze něj. Ke konci pobytu jsem si říkal, že už to mám zmáknuté, že bych ve tmě mohl být i déle, třeba dva i tři týdny. Jak je ale řečeno: mysl je opička skákavá a pěkně mne nakonec dostala. Nastražila na mne past, kterou jsem neprohlédl. Svůj pobyt jsem ukončil o den dřív. Byl k tomu opravdu „závažný“ důvod. Když jsem vyšel ven, tak mi po půlhodině došlo, že jsem si naběhl. Byl jsem ze sebe hodně zklamaný. Jestli bych zůstal vevnitř nebo šel ven, bylo světu úplně ukradené a zeměkoule by se točila dál. Nic není důležité natolik, abych zapomněl na sebe. Ale i z toho jsem si nakonec vzal ponaučení: myslel jsem si, že už to mám všechno v malíčku, ale vždy může přijít další a větší výzva, která mne může zaskočit, ale i posunout dál.

tma-vesmir.jpg

Vlastně se mi takové situace staly už vícekrát. Občas se prostě děje to, že mi někdo nebo něco nakope prdel a v tu chvíli je to hodně nepříjemné, někdy až k posrání. Ale s odstupem času vždy zjistím, že mi to prospělo. Je to jako s vodou. Když bude dlouho stát, tak zasmrádne. A život plyne jako řeka. A tak se mi to děje i teď. Zase jsem si způsobil kopání do zadku. Ale o tom někdy jindy. Když se vrátím ke tmě, tak mně prospěla. Nejde o tmu, ale že jsem byl intenzivně jenom sám se sebou bez vnějších podnětů. A to je vždycky zkušenost k nezaplacení…

tma-reka.jpg