Jdi na obsah Jdi na menu

Vosy

21. 9. 2015

Letos v létě bylo obzvlášť hodně vos. A jak byly agresívní…

Za svůj život jsem dostal spoustu vosích žihadel. Dokonce mne „píchla“ jedna úplně mrtvá vosa, která byla roztržena na polovinu. No a na tu zadní část vosy jsem šlápl tak (ne)šikovně, že jsem od ní dostal žihadlo sad

vosa02.jpg

A když jsme jednou na zahradě měli na hrušce vosí hnízdo, tak jsem rozhodně nic nepodcenil. Od kamaráda jsem si půjčil postřikovací kanystr, který se věšel na záda, a v ruce jsem třímal hadici s kohoutem. Uvnitř kanystru byla smrtící tekutina pod tlakem. Vědom si toho, že pouhé jedno žihadlo do tátova čela způsobilo, že jsem ho jednou ve dveřích nepoznal, jsem se jenom s takovou výbavou nespokojil. Na nohy jsem si oblékl několikeré kalhoty a montérky. Poslední vrstvu jsem přetáhnul přes gumáky a zajistil izolepou. Na vršek těla jsem si navlékl zimní bundu, natáhnul rukavice a rukávy opět zajistil lepicí páskou. Na hlavu jsem si umístil plastový lavor, přes který jsem přetáhnul starou, hustou záclonu a tu zajistil několika otáčkami izolepy na límci. Měl jsem to vykoumané. Ten lavor sloužil k tomu, abych neměl záclonu přímo na kůži.

vosy-utok.jpg

Provedl jsem útok. Stříkal jsem smrtící tekutinu na vosí hnízdo tak dlouho, až spadlo ze stromu na zem. Opatrně, ale rychle jsem se stáhnul do zálohy. Když se nic nedělo, pokračoval jsem v útoku a vystříkal na hnízdo zbytek smrtícího jedu. Po celou dobu nevylétlo z hnízda žádné útočné komando. Papírové hnízdo nasáklé tekutinou se zbortilo. Sebral jsem odvahu a koncem stříkací pistole jsem začal hnízdo párat. Stále jsem byl velmi obezřetný. Člověk nikdy neví a vosy jsou potvory. V hnízdě jsem našel jenom jednu mrtvou vosu. Nevím, jestli se otrávila nebo jsem ji jenom utopil. Taky už mohla být mrtvá.
Celou situaci pozorovala z těsné blízkosti má žena Irena a byla mrtvá smíchy. Asi neměla s vosami takové hrozné zkušenosti jako já a tak jsem se strachoval i za ní. Já vím o vosách své. Jsou to krvelačné (vlastně bodnutílačné) bestie, které jsou k ničemu. Vlastně jenom otravují a píchají, potvory jedny.

vosa03.jpg

Uběhnul nějaký čas, spoustu věcí jsem v sobě změnil. A i na ty vosy se dívám jinak. Všechna stvoření z úrovně vědomí „instinkt“ (tedy zvířata) jsou řízena instinkty. Co je vlastně instinkt? Já to vnímám jako soubor základních programů, který řídí zvíře pro tu kterou činnost. Některá stvoření jich mají více, jiná méně. Ale jak jinak by mohla vědět, že se mají připravit na zimu? Nemají kalendář. A tak vose běží program-instinkt, že sbírá pro sebe sladké šťávy a tím se živí. Dále chytá drobný hmyz, ale taky kousek šunky nebo dalšího lidského jídla a odnese ho svým žravým larvám do hnízda. A když ji někdo od toho sbíráni jídla zahání, cítí se ohrožena a to ji spustí další program-instinkt a brání se. A brání se tak, jak ji příroda vybavila. Jak to pokračuje, už všichni ví. Prostě jako program v počítači. Nic víc, nic míň. Sama o sobě nepřiletí a nebodne. Zkoušel jsem to. Nejdříve jsem vosy jen tak pozoroval, co dělají na stole v cukrárně. Lezly po kapce zmrzliny na stole a pak odletěly. Za nějakou dobu se zase vrátily pro novou várku. Když jsem jednou ležel u vody, tak jsem zjistil, že těsně nad hlavou mám hustý letecký provoz. Vosy měl buď pod břehem hnízdo, nebo létaly pít. Vůbec si mne nevšímaly, jenom jsem musel dávat pozor, abych na ně na břehu nešlápnul. Mimochodem, když jsem v létě obědval venku a slétly se vosy, věděl jsem, že je nemůžu odhánět. Stejně neodletí. A tak jsem se nevěnoval ničemu jinému, než jsem se soustředil na to, co dávám na lžíci do pusy. Vědomě jsem jedl. Ale to je přesně ten způsob, jakým máme věci dělat. Soustředit se jen na tu činnost. Být v přítomném okamžiku. I ty vosy mě to učily.

vosa05.jpg

No ale pověst mají šerednou. Když jsem zkoušel zjistit, v čem jsou vosy dobré, dalo mi to dost práce. Jsou to přece škůdci, jsou agresivní, píchají, jsou k ničemu. Na rozdíl od pilných včeliček. Ale každý tvor má v přírodě své místo. A pokud je v průměrném hnízdě 2000 vos, tak jsou schopny za hodinu chytit 8000 otravných much. Jistě i mouchy mají v přírodě nějakou úlohu, ale představte si, jak by to tady vypadalo bez vos.

To jen my dělíme zvířata na dobré a zlé. Přisuzujeme jim lidské vlastnosti. Často je hodnotíme, aniž bychom o nich cokoliv věděli. Ale všechna stvoření mají své místo a vzájemně se doplňují, žijí v symbióze, ač to může vypadat na první pohled všelijak…

A stejně jako hodnotíme zvířata, o kterých nic nevíme, hodnotíme i lidi, o kterých nic nevíme. Zahlédli jsme jen střípek jejich života, ale hodnotíme je, že dělají to či ono. A při tom vůbec nevíme, čím si kdo prošel, co se mu honí v hlavě, co ho trápí, pudí, proč to či ono dělá. Odsoudit je snadné, ale co kdybychom si k tomu raději zjistili více informací nebo raději byli více tolerantní. Jak se říká v knize Čtyři dohody ve dohodě třetí:

NEDĚLEJ DOMNĚNKY.

A vosy jsou fajn. Onehdy mi jedna lezla po nastaveném prstu. Zkoumala ho, hledal něco k snědku, lezla mi po prstu jako beruška. A když nic nenašla, odletěla.
Navzájem jsme se respektovali, neohrožovali. Vůbec nic se nedělo...