Jdi na obsah Jdi na menu

Hory

17. 6. 2015

Nad hlavou mi zní chorál mnichů z kláštera. Je slyšet dunění tibetských trub a gongů, cinkot zvonků…
„Ooooohmmmmm…“

hory02.jpg

Žiji ve vysokých horách. Celý můj život je spjatý s horami. Moc toho nemám, ale jsem šťastný. Nemohl bych žít v údolí, i když lidé říkají, že tam je lépe. Nevím. Nikdy jsem tam nebyl…

Sedím, slyším ty zpěvy, koukám po štítech hor. Po mých větrem ošlehaných tvářích tečou slzy. Loučím se s bratrem. Loučím? Hory mi ho vzaly. Vzaly? My jsme hory. Jsme horalé, hory nám život dávají, hory nám život berou. Proto nemůže žít jinde. Bratr se už nikdy nevrátí. Už ho nikdy neuvidím. Ale v srdci ho nosím pořád. Necítím zlost, lítost. Jenom smutek. Ale přitom vím, že je všechno v pořádku. Loučím se s ním, ale jeho duch tady bude pořád. Vždyť je to duch hor. Miloval svůj život v horách stejně jako já. Miluji hory, miluji bratra. Necítím zlost, jsem smířený. Není na koho ani na co se zlobit. My jsme hory…

hory01.jpg

„Hej. Heeej!“
Koukám, co to je. Co se to děje?
„Zpívej!“
Kde to jsem? Kolem poznávám své přátelé, za okny vidím provoz města. Sedím v kruhu na ohm healingu a je slyšet chorál: „Ooooohmmmmm…“
Tomík na mne kývá, ať pokračuji. Začínám si uvědomovat sebe. Začínám si uvědomovat své slzy na tváři. Začínám si uvědomovat, co se děje, co se dělo…
Všechno je v pořádku. Miluji ho. Zavírám oči a začínám zpívat. „Ooooohmmmmm…“
Všechno je jak má být…

Odjakživa mám rád hory. Cítím k nim hluboký respekt a přesně chápu, co myslí horolezci tím, když řeknou: „Hora to nedovolila, hora nás nepustila…“ To hory rozhodují. Ne my.

I brácha má rád hory. Teď už vím proč. Miluji hory a miluji bráchu.

samsara.jpg