Jdi na obsah Jdi na menu

Nemoc jako cesta

15. 6. 2016

Když člověk řekne já, už tím se vymezuje vůči všemu, co pociťuje jako ne-já, jako ty. A stává se tak zajatcem polarity. Jeho já ho poutá ke světu protikladů, které se štěpí nejen na já a ty, nýbrž také na uvnitř a vně, na muže a ženu, na dobro a zlo, na správné a špatné atd. Ego člověku znemožňuje vnímat, rozlišit nebo si i jen představit v nějaké formě jednotu nebo celek. Vědomí rozštěpí a rozloží všechno do protikladných dvojic, které prožíváme jako konflikt, jestliže nás vyzvou. Nutí nás rozlišovat a posléze rozhodovat. Náš rozum nedělá nic jiného, než že rozkládá skutečnost do stále menších částí (analýza) a rozlišuje mezi nimi (selekce). Tak říkáme ano něčemu a současně ne jeho protikladu — neboť „protiklady se jak známo vylučují.“ Přesto každým ne, každým vyloučením, utvrzujeme své nezdraví neboť by nám vlastně nemělo nic chybět, abychom byli zdraví. Možná už z toho se dá vytušit, jak úzce je téma nemoc-vyléčení spojeno s polaritou. Lze to vyjádřit ještě jasněji: Nemoc je polarita, vyléčení je překonání polarity.

nemoc-kafe.jpg

Za polaritou, kterou nalézáme, stojí jednota, ona všezahrnující jednota, v níž spočívají zatím ještě nerozlišené protiklady. Této oblasti bytí také říkáme všehomír, který per definitionem zahrnuje vše, tudíž nemůže existovat nic mimo tuto jednotu, tento vesmír. V jednotě není ani změna, ani proměna nebo vývoj, neboť jednota nepodléhá času ani prostoru. Všejednota se nachází ve věčném klidu; je to čiré bytí, bez formy a bez aktivity. Je docela zarážející, že všechny charakteristiky jednoty je třeba formulovat negativně: bez času, bez prostoru, beze změny, bez hranice. To je, jako bychom ji popírali. Každé pozitivní tvrzení pochází z našeho rozštěpené ho světa, a proto je nelze použít v souvislosti s jednotou. Z pohledu našeho polaritního vědomí se tedy jednota  jeví jako nicota. Tento výrok je správný, přesto v nás často vyvolává chybné asociace.

Především obyvatelé západního světa reagují většinou zklamáním, když se dozvědí, že např. žádoucí stav vědomí v buddhistické filozofii „nirvána“ značí tolik co nicota (doslova „zhasnutí“). Ego člověka chce vždy něco, co leží mimo ně, a jen velmi neochotně chápe, že musí pouze zhasnout, aby se mohlo sjednotit se vším. V jednotě splývá dohromady vše a nic. Nicota rezignuje na jakoukoli manifestaci, na jakékoli vymezení a tím se vymyká polaritě. Prapůvodem všeho bytí je nic (kabalistické ain sof, čínské tao, indiánské neti-neti). Je to to jediné, co skutečně existuje, bez začátku a bez konce, od jedné věčnosti k druhé. Na tuto jednotu můžeme poukázat, ale nedovedeme si ji představit. Jednota je polarita vůči polaritě, a proto nutí k zamyšlení — ano, člověk ji může do jisté míry dokonce vnímat a prožít, když si určitými cvičeními anebo meditačními technikami osvojí schopnost alespoň krátkodobě sjednotit polaritu svého vědomí. Ta se však pokaždé vzepře slovnímu popisu nebo myšlenkové analýze, neboť naše myšlení právě předpokládá polaritu. Není možné poznání bez polarity, bez rozštěpení na subjekt a objekt, na poznávajícího a poznávané. V jednotě není poznání, jen bytí. V jednotě přestává všechna touha, všechno chtění a snažení, všechen pohyb — neboť neexistuje žádný vnějšek, po němž by se dalo toužit. Stará paradoxie tvrdí, že jen v nicotě lze nalézt mnohost.

nemoc-vesmir.jpg

Nyní se věnujme opět oblasti, kterou můžeme s jistotou přímo prožít. My všichni máme polaritní vědomí, jež zajišťuje, že se nám svět jeví polaritně. Je důležité si přiznat, že polaritní není svět, nýbrž naše vědomí, skrze něž prožíváme svět. Podívejme se na zákony polarity na jednom konkrétním příkladu, jako je dýchání, jež člověku zprostředkuje základní zkušenost polarity. Vdechy a výdechy se pravidelně střídají a vytvářejí určitý rytmus. Rytmus však není nic jiného než neustálé střídání dvou pólů. Rytmus je základní vzorec všeho života. Totéž má na mysli fyzika, když tvrdí, že se všechny jevy dají zredukovat na kmity. Porušíme-li rytmus, zničíme život, neboť život je rytmus. Kdo odmítá vydechnout, nemůže se ani nadechnout. Z toho vidíme, že vdech žije z výdechu a není schopen existovat bez svého protipólu. Existence jednoho pólu závisí na existenci druhého. Odstraníme-li jeden pól, zmizí i druhý.

Kniha: Nemoc jako cesta 
Autor: Thorwald Dethlefsen; Ruediger Dahlke